Bitva o Mirbat – triumf britské SAS

Hodnocení uživatelů: / 6
NejhoršíNejlepší 

Military - Bitvy a války

      Omán se v roce 1970 mohl chlubit pouze 10 kilometry asfaltované silnice (k čemu také, když pořízení auta vyžadovalo získání osobního povolení sultána), elektřina byla zavedena pouze v Maskatu a Muttrahu a obyvatelé, kteří potřebovali lékařskou pomoc, měli k dispozici pouze jednu nemocnici. Hlavní skutečností, která tuto zemi činila atraktivní v měřítku překračujícím Blízký východ, byl životně důležitý Hormuzský průliv. Ten se vždy těšil zájmu Velké Británie. A nejinak tomu bylo i v době, kdy se nad ománským sultánem začala stahovat hrozba komunistických povstalců.

      Poté, co v Ománu došlo k převratu a moc získal sultán Kábus bin Said, absolvent Královské vojenské akademie v Sandhurstu, začaly úlohu jeho osobní stráže plnit příslušníci britských jednotek SAS (Special Air Service). Starší důstojníci SAS, kteří měli bohaté zkušenosti z Malajsie a Bornea, sultánovi zároveň pomáhali stabilizovat celkovou situaci v zemi, která se po vládě sultána Saida bin Taimura nacházela na pokraji zhroucení.  

      Pokud jde o vojenskou situaci, bylo nutné nejprve získat podporu obyvatelstva – na základě doporučení zástupců SAS byla obyvatelstvu poskytována lékařská podpora, bylo zřízeno rádio a rozšiřovány propagační letáky, které měly za cíl přesvědčit především obyvatele sympatizující s povstalci o tom, že nynější sultán je jim nakloněn mnohem více než ten předešlý. 

      Nezbytnou součást spolupráce SAS představovala příprava a výcvik sultánových vojenských jednotek, které by potlačily odpor povstalců, takzvaných „adoo“, tvořených Dhofarskou osvobozeneckou frontou a komunisticky orientovanou Lidovou frontou pro osvobození okupovaného Arabského zálivu (dřívější Lidová fronta za osvobození Ománu) podporovanou Sovětským svazem a Čínou. Základní kameny obranného systému tvořily firkaty, vojenské jednotky, tvořené z části přeběhlíky z Dhofarské osvobozenecké fronty - ostatně autorem myšlenky firkatů byl jeden z těchto přeběhlíků, Salim Mubarak. Právě jeden z táborů firkatů, Mirbat, se měl stát místem triumfu adoo. Výsledkem útoku naplánováného na 19. července 1972 mělo být měl být drtivé vítězství, které by zlomilo odpor ostatních firkatů a přesvědčilo sultána o síle adoo.

      Počasí hrálo toho rána do karet povstalcům – díky dešti a oblačnosti se jejich jednotky čítající 250 mužů mohly nepozorovaně přiblížit až na malou vzdálenost od tábora. Oblačnost zároveň komplikovala případné nasazení letecké podpory. Okolo páté hodiny ráno zahájili adoo útok na hlídku na vrcholu džabal Ali. Přestože se jim povedlo ji okamžitě zlikvidovat, jeden z vojáků ještě stihnul vypálit jednu ránu, a varovat tak osazenstvo tábora.

Kulomet GPMG (Ilustrační foto, autor: Jamie Campbell)

      Když devítičlenné družstvo SAS v čele s Mikem Kealym probudily první výstřely, muži ani zdaleka netušili, jak velké přesile budou za několik okamžiků čelit. Ve chvíli, kdy vojáci spatřili první vlny adoo valící se k jejich základně, čtyři z nich zahájili na útočníky kulometnou palbu ze dvou stanovišť (kulomet GPMG ráže 7,62 mm a kulomet Browning ráže 12,7 mm) na střeše budovy. Kulometnou palbu navíc podporoval 81mm minomet, kterého se ujali další tři vojáci. Fidžijský desátník si byl vědom, že pokud nezapojí do protiútoku další těžké zbraně, adoo se dostanou na vražedně krátkou vzdálenost od jejich základny. Rozběhl se tedy k 500 metrů vzdálenému 25librovému dělu, aby jím mírně „pocuchal“ postupující oddíly adoo. Ty se postupně prokousávaly skrze ostnatný drát kryjící přístup k táboru ze severu.

      Kapitán Kealy se mezitím zoufale snažil vysílačkou přivolat posily. V daném okamžiku bylo k dispozici dalších 23 příšlušníků SAS (eskadra G), kteří se právě chystali na ostré střelby. Traduje se, že vše se seběhlo tak rychle, že někteří z vojáků se až do doby, kdy jim kolem hlav prolétly první střelty domnívali, že se opravdu přesunují na střelnici.

      Než se však posily dostaly do Mirbatu, situace okolo základny kapitána Kealyho se vyostřila. Adoo si brzy uvědomili, že dělo obsluhované desátníkem Labalabou představuje ten hlavní problém, který jim brání v jasném vítězství, a proto na něj zaměřili většinu své palebné síly. Zakrátko se dostavil výsledek jejich snažení – jeden z ománských vojáků obsluhující spolu s desátníkem dělo byl zasažen a Labalaba se musel ujmout obsluhy děla sám. I přes neutuchající nepřátelskou palbu a zranění pokračoval a zasypával postupující řady adoo projektily. Duchapřítomný kapitán Kealy k němu vyslal jeho krajana Takavesiho. Ten pod krycí palbou kulometu ze střechy domu SAS doběhl do okopu, aby desátníkovi pomohl s obsluhou děla. Záhy však byl sám zraněn, a poté co Labalaba dostal smrtelný zásah do krku, zůstal u děla sám.

      Kapitán Kealy opět nálehavě požádal o leteckou podporu a poté s vědomím, že pokud dělo padne do rukou adoo, bude bitva ztracena, vyběhl s vojínem Tobinem do okopu. I přes silnou nepřátelskou palbu doběhli na stanoviště bez zranění a Tobin se mohl pustit do ošetřování zraněného Takavesiho, který stále ještě zasypával střelami blížící se povstalce. Situace se však stále zhoršovala. Adoo se již dostali na vzdálenost, kdy mohli na okop vrhat granáty. Jeden z nich se dokonce pokusil vniknout dovnitř, ale byl zneškodněn kapitánem Kealym. Když už se zdálo, že nemůže být hůř, našla si jedna ze střel vojína Tobiho. Zbývajícím mužům v okopu bylo jasné, že pokud během krátké chvíle nedojde k zázraku, další vlna adoo je doslova převálcuje.

      A k zázraku skutečně došlo. Z oblaků se znenadání vynořily ománské letouny a dávky z jejich kulometů začaly drtit postupující adoo. Karty se obrátily. Když se později k protiútoku připojily posily z eskadry G, které bez potíží rozehnaly zbývající povstalce, nemohlo být pochyb o vítězství SAS a překvapivé drtivé porážce adoo, která předznamenala jejich konec. Vítězství si však vyžádalo krutou daň v podobě ztráty desátníka Labalaby a vojína Tobiho.