Robbie Williams: Intensive Care

Hodnocení uživatelů: / 0
NejhoršíNejlepší 

Životní styl - Hudba

      Robbieho Willamse nejspíš není nutné ani představovat. Britská popová hvězda posledních let je tady s albem Intensive Care. Všichni, od samotného Robbieho, přes vydavatele až po fanoušky se o tomhle CD vyjadřují jen v superlativech. Není důvod se tomu divit – od vydání posledního studiového alba, Escapology, uběhly už tři roky. A věřím tomu, že skalní příznivec je po tak dlouhé době přehrávání starších kousků schopen vyzdvihovat do nebe téměř cokoliv nového. Každopádně podle slov samotného nekorunovaného krále popu je to „to nejlepší album, které dosud napsal“, a tentokrát to prý myslí vážně.

      S novým albem přicházejí i drobné změny, zda k lepšímu, to ukáže ohlas posluchačů. Tou nejvýraznější je spolupráce Robbieho se Stephenem Duffym, který nahradil dlouholetého spoluautora Guye Chamberse. Ale jak sám tvrdí, největší změnou prošel především samotný zpěvák. Zdá se, že po dlouhých letech večírků, alkoholických, drogových, sexuálních a bůhvíjakých aférách konečně došel do stádia, kdy pomýšlí na poklidný rodinný život, a v tomhle albu tak trošku bilancuje.

      Po stránce hudební je však téměř vše při starém, za zmínku snad stojí prvky reggae, které do alba vtahují ještě větší pohodu. Navzdory těmto novinkám je to ale pořád ten starý dobrý Robbie a jeho exhibicionistické lovesongy s tendencí šokovat. Úvodní skladba Ghosts je právě jednou z těch typických – nebyl by to Robbie, aby se hned na začátku něčím nevychloubal a zároveň si po něčem nestýskal, a asi by bylo překvapující, kdyby cílem jeho emocí nebyly ženy a především ty bývalé.

      Jako druhá v pořadí přichází píseň Tripping. Právě jeden z těch kousků, co se snaží unikat dosavadnímu stylu, takže není třeba se divit, když zde zaslechnete nějaké ty jamajské rytmy. Chvílemi se song jeví jako počáteční tvorba The Clash, ale stejně mi přijde, že to v závěru tak trochu připomíná Stinga. Není pochyb, že právě tohle je Robbieho želízkem v ohni, což dokázaly i výsledky v hitparádách.

      Make Me Pure – bez pochyb jeden z nejlepších kousků celého alba. Že by to bylo tou kytarou? Nebo to snad dělá ten melancholický zpěv? Jeden by téměř chtěl Robbieho politovat, jak smutně to zní.

      Následuje Spread Your Wings, další pomalejší skladba, tentokrát doplněna vyprávěním – pro změnu opět o dávné lásce. Nostalgie je zde cítit snad ještě více než u úvodních Ghosts. Bohužel v kontrastu předchozích dvou skladeb příliš nevyniká.

      Romantiku Robbie servíruje i v dalším songu s názvem Advertising Space. Asi bych to označil za nasládlou ukolébavku a podobné označení sedne i na Please Don´t Die. V této části se nachází pomyslný předěl mezi sadou pomalejších písní a dynamičtějšími kousky. Už bylo na čase.

      Your Gay Friend je jen taková odlehčená legrácka, která způsobí mírné uvolnění atmosféry po předešlé depkuvyvolávající řadě. Bohužel nic víc.

      Zato Sin Sin Sin je z jiného soudku. Z hudby čiší dynamika a energie. Zase jeden z těch songů, které se usadí v hlavě a nutí vás od rána do večera si je pobrukovat.

      Atributy, které jsem ocenil u Sin Sin Sin, bohužel postrádá skladba Random Acts of Kindness. Ne příliš zdařilý pokus o zařazení orientálních prvků ke konci a celkový dojem, že při poslechu něco postrádáte, ji řadí k těm slabším z alba. Vlastně celý závěr alba působí dojmem, že Robbiemu docházel dech a nápady. Budiž mu omluvou, že úvodní část byla tak vynikající, že i kdyby poslední skladby byly výrazně špatné, stejně by neměly šanci úroveň jakkoliv snížit. Tak či tak nezbývá než označit The Trouble with Me a A Place to Crash pouze jako dobrý průměr.

      Na závěr se nemohlo hodit lépe nic jiného než King of Bloke and Bird. Tato pomalá, až líná píseň je tím pravým, čím uzavřít tak kvalitní album jako Intensive Care.